Již od dob, kdy byla za Marie Terezie uzákoněna povinná školní docházka, se rodiče i školy dohadují o tom, co by se zde vlastně měly děti naučit. Jistě, o základních věcech jako je čtení, psaní či počítání asi nikdo diskutovat nebude. Avšak co jiné dovednosti? Většina lidí je přesvědčena, že by škola měla své žáky připravit na vstup do dospělého světa a na vyšších stupních také na vybrané povolání, aby jej mohli okamžitě po vystudování začít vykonávat. Problém je, co vše by tato příprava měla obsahovat.
Například jsou zde věci, které byly dříve normální, avšak postupně z našich rozvrhů vymizely, jako například vaření či šití pro dívky nebo ruční práce pro chlapce. Je pravdou, že odstraněny byly především proto, že se při nich pracovalo u otevřeného ohně a navíc i s ostrými nástroji, takže hrozilo poranění, avšak znamená to také, že nyní musí tyto dovednosti své děti naučit rodiče. A ti příliš času nemají.
To ale není jediné, co v rozvrhu chybí. Mnohdy se kritizuje také to, že se děti neučí základům hospodaření s penězi, jak si například rozdělit výplatu, jak poznat, co nakoupit a co nikoliv a především jak šetřit a investovat. Nedostatek těchto znalostí pak vede ke špatným finančním rozhodnutím v dospělosti a následnému pádu do dluhové pasti. To platí dnes, v době velkého zdražování, více než kdy dřív.
Pak je zde také fakt, že se děti údajně učí spíše zapamatováním dat a údajů a ne dostatečně porozumění textu. A to je na jednu stranu oprávněná připomínka. Na druhou stranu je pravdou, že znát určité základní údaje a principy nám pomůže se lépe orientovat ve světě. Pak například nebudeme tvrdit, že Země je placatá nebo že Měsíc ve skutečnosti neexistuje.
Zde je potřeba zmínit roli rodičů. Jsou to koneckonců právě oni, kdo má za své dítě hlavní zodpovědnost. Otázkou však je, zda jsou schopni jej naučit skutečně všemu, co bude v dospělosti potřebovat, nebo zda by nebylo lepší, kdyby se tomu naučilo ve škole.